Exkurze Osvětim Krakov 2018

Na obvykle plánovanou dějepisnou exkurzi devátých tříd do Osvětimi a Krakova jsme si vyhradili květnové úterý. Aniž jsme mohli v únoru, kdy byla exkurze plánovaná, tušit, příznivé slunečné májové počasí jakoby předznamenalo zdar celé naší cestě.

Od školy jsme měli domluvený odjezd zvláštním autobusem v 5 hodin 45 minut. S nadhledem jsme do vozidla přijali i opozdilce, kteří sladce dospávali, před šestou hodinou konečně vyrazili směrem na Těšín a poté do Osvětimi. Naše prohlídka fašistického vyhlazovacího tábora začala v jeho nejstarší části – v bývalých kasárnách polské armády, které Němci za války proměnili v koncentrační tábor. Průvodkyně nás provázely po jednotlivých blocích, jejichž expozice byly tematicky zaměřeny. Dověděli jsme se o životě vězňů v táboře, jejích osobních věcech, které si s sebou přiváželi, přídělech chudého jídla, které vedlo k totálnímu vyčerpání uvězněných a řadu dalších informací. Nejvíce ovšem výklad obohatily konkrétní osudy vězňů, mezi nimiž vynikl příběh pátera Maxmiliána Kolbeho, který neváhal za svého spoluvězně položit vlastní život.

Další část exkurze proběhla v Bžezince – obci, kterou hitlerovci zcela vysídlili, zničili a na jejímž místě postavili koncentrační tábor Auschvitz Birkenau. Řadě žáků na území tábora vytanuly scény z filmu Schindlerův seznam, který jsme spolu, s nezbytným komentářem, v hodinách dějepisu celý shlédli. Rampa, prostor pro selekci, jeden z vagónů, kterým byli vězni přiváženi, cesta vedoucí k plynovým komorám a spalovacím pecím, to vše na nás zapůsobilo svým hluboce drastickým dojmem. Osudům tisíců dětí jsme se věnovali ve strohém kamenném vězeňském domku. Příběh spisovatele Arnošta Lustiga, který mi svého času osobně vyprávěl, jsem svým žákům jako štafetu křičícího mementa lidské paměti předal právě zde. S táborem i Osvětimí jsme se rozloučili v poledních hodinách a zamířili do staroslavného Krakova.

Historická perla polské kultury i městské urbanizace a sídlo řady polských králů nás přivítalo vskutku královsky. Majestátný pohled na hrad Wawel, řeku Wislu a Staré Město uchvátil snad každého z nás. Posléze se prostor navíc začal naplňovat příběhy a město ožilo životem současníků i jeho dávných obyvatel. Pohádkový příběh o Wawelském „smoku“ – drakovi vystřídaly reálie vykopávek starých románských kostelů na nádvoří hradu, gotické i renesanční budovy, mezi nimiž vévodil renesanční královský palác – slovutné sídlo polských králů. V jehož blízkosti jako perly na prstenu mohutných hradeb čněly věže katedrály, jež mimo jiné zůstává stále zasvěcena patronu české země svatému Václavovi. Navázat na historické sepětí českého a polského národa tak nebylo vůbec složité. V kostce jsme si připomněli ty z Přemyslovců, kteří byli zároveň polskými králi a ty z Jagellonců, kteří vládli ve staroslavné Praze.

Královsky ležérním krokem jsme se vydali královskou cestou z hradu přímo do Starého Města. V samotném jeho jádru – na rynku jsme si připomněli historii tohoto hanzovního města, upozornili žáky na starou tržnici „Sukinnicu“, monumentální gotický kostel Panny Marie, mohutnou radniční věž a poté si dali vytoužený rozchod.

Myslet si, že se žáci nadále budou věnovat historickým památkám města, by bylo jistě naivní. Nicméně i prohlídka krámků a života současného města se jednou stane osobní historií i bohatstvím každého z našich svěřenců a jak my pedagogové doufáme, spolu s povinnou částí exkurze se nesmazatelně vepíše do jejich paměti.

Unaveni, ale bez úrazu i jakýchkoli komplikací jsme se po osmé večerní hodině vraceli z jednotlivých zastávek do svých domovů. Minulost i současnost se nám znovu spojily do nezbytných potřeb všední přítomnosti.

Ing. Mgr. Josef Byrtus